Projde si tím téměř každý rodič, dítě vstoupí do tzv. období vzdoru a nám tím začne krušné období, kdy se s naším potomkem budeme velice těžko domlouvat. Obvykle toto období přichází okolo 2., 3. roku dítěte a trvá 1 až 2 roky. U některých dětí se může projevovat výrazněji, u některých méně výrazněji, ale ve vývojové fázi dítěte je to neodlučitelná část.
Jak se takové období vzdoru u dítěte projevuje? To hodné a sladké děťátko, které bylo do teď tak mazlivé, chtělo dělat vše jen s Vámi, se najednou osamostatňuje a zkouší, kde jsou pomyslné mantinely a hranice. Ukázková situace, kdy dítě dělá něco, co by dělat nemělo, Vy to dítěti zakážete, dítě se na Vás vyzývavě kouká a pokračuje v nechtěné aktivitě. Jak bychom se v takovou situaci měli zachovat?
Samozřejmě doporučujeme v začátcích období vzdoru, abyste zkoušeli co nejvíce vysvětlovat a ukazovat. Ne na všechny děti to platí, platí to spíše na naprostou menšinu dětí, ale může se stát, že zrovna Vaše dítě je to, kterému stačí něco vysvětlit nebo ukázat, pochopí to a nebude se s Vámi chtít přít.
Valná většina dětí bude ale zkoušet, kde jsou hranice, jak dalekou mohou zajít a proč jim to vlastně zakazujeme. Naši potomkové teprve získávají místo ve světě a chtějí si ho vydobýt, chtějí mít vlastní slovo, chtějí ovlivňovat události a chtějí vědět, že o sobě rozhodují sami.
My ale víme, že tomu tak není. Malé děti v takto nízkém věku nevědí, co je správné a co špatné, nedokáží odhadnout, jaké následky by mohla daná situace mít. Jde jim jen o to prosadit si svou. Od toho jsme tu ale my rodičové, kteří bychom měli našim dětem vysvětlit a ukázat, proč se něco dělá takovým a takovým způsobem nebo, proč se něco nesmí dělat a co by se mohlo stát, kdybychom to dělali. Takhle bychom mohli pokračovat donekonečna.
Dítěti vysvětlete, co by se mu mohlo stát, ukažte mu, proč nechcete, aby nějakou činnost dělalo. Dítě můžete vzít za ruku a zkusit odvést. Někdy to pomůže a neštěstí je zažehnáno. Někdy se ale období vzdoru ukáže v celé své kráse a Vy musíte reagovat. Dítě se začne vztekat, pláče a po dobrém s Vámi neodejde.
Tady přichází na řadu trest. Někteří z nás by mohli tvrdit, že psychické ani fyzické tresty nejsou u takto malých dětí vhodné, že se vše musí zvládnout pouhou domluvou. My si ale nemyslíme, že to vždy stačí. Dítě potřebuje vědět, kde jsou hranice a musí vidět, že zakázaná aktivita má nějaký následek.
„Pokud tady budeš rozhazovat hračky, večer se nebudeš moct dívat na Tvou oblíbenou pohádku.“ Takovýto trest naprosto stačí, řekněte to, počkejte, jak dítě zareaguje a pokud neuposlechne, odveďte ho z místnosti, posaďte ho na sedačku, zopakujte potrestání a to večer také dodržte.
Nezáleží na tom, jakým způsobem se rozhodnete své dítě trestat, pokud ale nějaký trest vyřknete, musíte ho dodržet.